Že by to bylo vzdáleností od pódia? Třebíč byla plnější, než plná, což jsme poznali tak, že naše první lajna byla asi o dva metry blíž pódiu, než loni. Prostě museli přidat řady.
Na vánočácích mě nejvíc dostává to, jak je Petr ,,rozjitřený“, přístupný emocím, uvolněný, má publikum, které spolupracuje, protože koledy jsou jistota, lidi je znají a zpívají s ním.
Zbožňuju okamžik Borkova kostelního sóla, kdy Grajcaři sklopí hlavy a stojí nehnutě na znamení pokory před Bohem, jako by opravdu byli v chrámu. Petr zavírá oči a zaklání hlavu a stejně tak při některých sólech Grajcarů prožívá jejich muziku, jako by ji slyšel poprvé.
No a ty extra výstupy jsou prostě neskutečně dobré!!! I když už jsem věděla, co přijde, znovu jsem žasla, lekala se i smála a to i při přebíhání a focení.
Chlapci si v pár momentech vyhrají nejen hudebně, ale i dramaticky.
Ivan Hlas byl ještě lepší, než v Praze. Sám zpíval ,,Prázdnou náruč mám“, s Petrem dali svižný r´n´r ,,..na každý divný hranici, na policejní stanici, hrál jsem jenom rock and roll for you...“ a neskutečně při tom oba vařili na kytary. Na duet Petra s tátou jsme se už těšili.
Po koncertě se k nám ze šatny donesla zpráva, že Petr je hodně unavený..a neví se, jestli se objeví. Čekala tam skupinka nejvytrvalejších zájemců o podpis, předání dárků a prohození pár vět. Když jsem uviděla pána na vozíku, bylo mi jasné, že Petr přijde, i kdyby měl lézt po čtyřech. Nelezl. Přišel pružným krokem, šťastný, vtipkující, všem se věnoval, s každým se postupně vyfotil a ne že by to odbýval, ještě měl náladu na srandičky. S humorem nesl i žádost o 26 podpiskaret pro celou školní třídu.
Další snímky na www.petrbende.cz