Janáčkovo divadlo...vzpomínky na zájezdy se základní školou, kdy se nás učitelé snažili seznámit s tím, co je to divadlo, opera, balet...Když jsem usedala do měkkého plyše, na chvíli jsem zase byla malou holkou.. .Jen...fotit z deváté řady v přítmí je fakt pošetilost.....většina fotek byla rozmazaných a letěly do koše.
První vánoční koncert – to byla nečekaná překvapení, která nás málem svalila pod sedačku, ohromila, rozesmála, nadchla a jen jsme nevěřícně kroutili hlavou, co si na nás kluci dokážou připravit. Bylo to o to pikantnější, že jsme pak nesměli nezúčastněným nic ze zásadních věcí prozradit, abychom jim to překvapování nezkazili. Psaní reportu z tohoto i následujících koncertů a vybírání fotek ke zveřejnění byl tedy pěkný oříšek a jen těžko jsem se přemáhala, abych se ve svém nadšení o zážitky s ostatními nepodělila. :-)
Písně plynuly v nám již známém střídání Petrových skladeb a vánoční klasiky. Brněnský pěvecký sbor Anthea působil profesionálně.
Přidali se Grajcaři a měli velký úspěch i se samostatnou písní Rež rež. Jejich nové aranže Petrových písní byly prostě dokonalé a jen jsem opět žasla, co všechno jde dělat s cimbálem a houslemi, jak nádherně dokreslují rockové základy a vůbec tam nepůsobí nepatřičně.
Pak Petr ohlásil nově převzatou píseň a mně už při prvních tónech předehry krásně zatrnulo. Slyšet mé oblíbené věci jiných interpretů v Petrově podání, to je pro mě prostě svátek. On jim dodá něco nedefinovatelného, co písničku pozvedne o stupínek výš, než byla. Říkám tomu drajv, ale není to přesné, zvláště u pomalých skladeb, spíš vnitřní prožitek, který do skladeb vkládá a nám přihlížejícím dokáže zviditelnit. Hlas jemně hladící, stejně jako smyčce houslí, vzápětí ostrý jako břitva... a zase utichá a zalyká ve zvláštním smutku...tak to byla Šípková Růženka. Nic proti Jiřímu Schelingerovi, ale ve srovnání s Petrem ji hrnul jak buldozer.
Vzácný host Peter Nagy zazpíval jednu píseň sám a další v duetu s Petrem. Jejich hlasy k sobě prostě ladí a bylo zajímavé sledovat jejich souhru v česko – slovenském jazyce: ..... někdy je smích, někdy je pláč...“.
A pak už nastoupil Petr s pánvičkou a nezůstal osamocený, jako loni s kastrůlkem :-). Vedle něj se postupně rozmístili všichni kluci, každý s nějakým rytmickým nástrojem a se zapojením tleskajícího publika spustili nečekanou vařbu hodnou jihoamerických šamanů. :-) A jako by toho netradičního nebylo dost, Petr je vyzval, aby neodcházeli, že si přece pořád přáli zkusit si zahrát na jiné nástroje, tak ať si je vymění. Já si něco takového jednou představovala v bláznivém snění, ale oni to doopravdy udělali! Popsat se to dost dobře nedá, to se prostě musí vidět. :-)
Trochu serióznosti do programu vrátil Petrův táta jako další host a pak už čekal poslední vrcholný okamžik večera. Vyprodané divadlo burácelo. Vidím před sebou nekončící potlesk, lidi, kteří kluky opravdu nechtěli pustit domů, nebylo to jen ze slušnosti. Tleskali jsme a najednou si všimneme, že dvě řady před námi stojí pán v obleku. Tak nějak zaráz jsme vstali a v té chvíli už to jelo a vstávalo celé divadlo! Bylo krásné vidět Petra, jak je dojatý, padl na kolena a klečel před lidmi se sepjatýma rukama. Dalík aby odlehčil situaci, opřel se mu o hlavu a pak mu zase narovnával chocholku :-). Petr ze sebe vypravil, že chtěl něco říct, ale nemůže.....no a i když začal zpívat Tichou noc, chvěl se mu hlas. A podruhé vstávající publikum a bouřlivé ovace...bylo tak těžké odcházet a loučit se s tou atmosférou.
Další snímky na www.petrbende.cz