Napravo od něj na svém obvyklém místě se trochu schovává Dalibor Dunovský se svými basovými kreacemi, které je radost poslouchat i sledovat jejich vizuální stránku. Znám kytaristy, kteří celý koncert odehrají v pozici stojícího prkna. O jak moc ochuzují diváky, to si člověk uvědomí až při pohledu na Dalibora. Málokdy se to podaří zachytit na fotografiích, protože člověk jen zírá a nemůže z něho spustit oči. :-) Dost bych uvítala, kdyby se občas ocitl v předních řadách a my, diváci, ho měli víc ,,na dosah“.
Konečně vlevo vzadu se krásně vyjímá Daniel Hlaďo. Se svými záklony, rozevlátými vlasy, úžasnými sóly a mimikou, ze které je znát, jak moc se hudbou nechává pohltit, mi občas připadá jak kytarový bůh....:-) a specifické nasvětlení v tom místě, do kterého se ponořoval, dalo vzniknout zajímavým snímkům.
Velice milým hostem na vánočních koncertech je Petrův tatínek Ján Bende. Letos si spolu připravili hned dvě písně. Solidně jazzový hluboký hlas vkládá do Summertime a Petr ho procítěně doprovází na španělku. Je skvělé sledovat jejich souhru a radost, s jakou se vzájemně doplňují.
Kájova jazzová trubka – to je i pro mě, která jazz poslouchá leda omylem :-), dost silný zážitek.
Pak se změní nálada a rytmus a společně v duetu vystřihnou svižné Chicago, jehož refrén jsem si mnohdy zpívala ještě cestou domů.
Také jsem dostala otázku, jestli mi po tolika stejných koncertech už něco nelezlo na nervy. Na to mám nejstručnější možnou
odpověď: NE!!!! :-)
Copak to jde? Jen se podívejte na tu rozmanitost!
Závěr býval bohatý, i díky tomu, že nadšené publikum obvykle vytleskalo Petra dvakrát. Píseň, na kterou hodně lidí čekalo, se tak vlastně stala odměnou a zároveň velkým finále, při němž Petr pozval na pódium znovu všechny účinkující. Nad horú svítá v duetu nejčastěji s Markétou Poulíčkovou...
...a pak slova o tom, že nezhasíná svíci proto, abychom si symbolicky její světlo odnesli domů a za rok se znovu ve zdraví sešli. Nelze si přát víc.
