Byla to velká radost, byl to nádherný předčasný vánoční dárek, byla to výzva a byla to spousta tolerance od mojí rodiny. Shodou šťastných okolností jsem letos mohla shlédnout devět z jedenácti koncertů Petrovy vánoční šňůry! Prosinec se tak proměnil v jedno velké dobrodružství, cesty autem, vlakem i autobusem (s novým osobním rekordem 333 km do Tachova), probděné noci a uspěchané dny, ve kterých jsem stíhala všechno, co je v tomto měsíci potřeba stíhat…Ale hlavně – byla to pro mě jedna dlouhá nekonečná párty, na které jsem se potkávala s energií, hudbou a lidmi, které mám opravdu ráda.
Hodněkrát se mě ptali, který z koncertů se mi líbil nejvíce. Nedokážu to říct. Každé místo, každý sál měl něco do sebe. Kluci i hosté hráli a zpívali všude se stejným nasazením, i když někdy byli zasaženi větší únavou, občas bojovali s bacily, které k zimě patří…ale jsou to profíci a na pódiu na nich nic nebylo znát. Rozdílné byly hlavně vzdálenosti a způsob, jakým jsem se k nim dostávala, v menších klubech chyběl některý z hostů a pak už jen atmosféra v publiku byla různá… Pojďme si napříč koncerty zavzpomínat na scénář, který byl vyvážený a evidentně propracovaný tak, aby se nálada pozvolna měnila, chuť publika zpívat narůstala a vše v pravý čas gradovalo.
Prvním překvapením byl dětský hlásek ,,andělíčka“ , který nás uvítal a uvedl Petra jako svého kamaráda. :-) Ten zapálil červenou maxisvíci, která s PBB putovala po všech městech a zavolal na pódium svůj Band.
Nevzpomenu si na přesné pořadí písní, ale to ani není důležité…protože tohle není statistika, to je jen vzpomínání na okamžiky, které se mi vryly do paměti a zanechaly v ní nesmazatelnou stopu. Střídaly se věci z obou Petrových alb, vystoupení hostů a mezi nimi zcela nenásilně lidové koledy a jiné vánoční písně.
Po úvodním Klíči, který se mi nikdy neomrzí, mezi ně patří klenot, který Petr uvádí slovy: ,,Teď vám zahrajeme jednu naši oblíbenou... Den přeslavný.“ Letos oděný do jiných textových slok, kterých bylo za několik století od jeho vzniku stvořeno mnoho verzí. Borek Nedorost stiskne varhany, znějí takřka nepřetržitě a vytvářejí zvuk nachlup stejný, jaký jsem slyšela předloni ve zvonici jihlavského kostela Sv.Jakuba. Zvuk rezonujícího zvonu, ze kterého jakoby proudil zdroj uvědomění si všemocných sil, uvolnil emoce tak, že přihlížejícím tehdy stékaly po tvářích slzy. Petr v maximálním odevzdání se písni zpívá se zavřenýma očima a jediná souvislá myšlenka, kterou mi moje vědomí dovolí, je: nesmím ho rušit, teď nemůžu fotit….
Ve většině měst si Petr přizval ke spolupráci místní dětský pěvecký sbor. Kromě jejich samostatné prezentace a vokálů, kterými doprovázeli Hvězdu a další písně, letos Petr doslova spáchal frontální útok na naše emoce. Tedy moje určitě. Když jsem to poprvé uslyšela a uviděla v Praze ještě na zvukové zkoušce před koncertem, jen jsem s přihlouplým úsměvem kroutila hlavou, potichu si výskala a několik minut poté nebyla schopna ze sebe vypravit kloudnou větu. :-D
Pink Floyd nepatří zrovna ke skupinám, které bych poslouchala, ale The Wall je prostě klasika, kterou zná každý. Škoda jen, že všude nepracovali osvětlovači se stejným citem, jako na koncertě, ze kterého mám tuhle scénu nejvíce zarytou v paměti: Petr sedí v přítmí na vysoké stoličce, zaznívá kytarová předehra, ze které čiší napětí a nedá se z ní poznat, co bude následovat….pak začne polohlasně zpívat zvláštně modulovaným hlasem se sborem v pozadí...
...a najednou při slovech ,,hey, teacher!“ máchne energicky rukama vzhůru a rozsvítí se světla.
Pokračuje hutný zpěv stupňující se v refrénech....Petr tleskající do rytmu, ke kterému se přidávají i ostatní, vstane a připojí se k řadě sboristek...
pak se vrátí na stoličku, pomalu zvedá ruce, zpěv utichá a naprosto ho utne opět Petrovo prudké máchnutí a výkřik ,,Stop!“
Petrovo vystoupení s cimbálovou muzikou Grajcar už pro mě není novinkou, ale pokaždé znovu si to vychutnám. Téhle fúzi lidové muziky s poprockem jsem přišla na chuť už před lety, kdy mě zaujala skupina Fleret.
Člověka by ani nenapadlo, jaké tóny dokáže vyloudit cimbál, jak dokonalou aranž k Petrovým skladbám umí někdo stvořit s houslemi, a jak neuvěřitelně krásně může znít v tomto podání Nothing else matters od Metallicy. Loni jsem z toho málem spadla pod sedačku, ale ani letos pro mě tahle skladba neztratila na síle. Když se do vcelku jemných tónů lidových nástrojů náhle zařízne Danova kytara a sténá ve své osamocenosti, jen zírám celá zkamenělá a přeju si, ať to nikdy neskončí.
A že je přitom i na co koukat! :-)
Narodil se Kristus pán, další ze vznosných a nejvíce melodických koled, zazní ve chvíli, kdy už je sál ,,rozehřátý“, ochotně zpívá spolu s Petrem a mění se v jeden velký chrám. Ano, tak nějak to musí znít o svátcích v kostele.
Přicházej světlo dnů…..Robert Fischmann navštívil jen pražský koncert, na ostatních se sám Karel Nováček vytasil s krásnou stříbřitou irskou flétnou.
Kromě jeho nesporných hudebních předností nelze opomenout i schopnosti baviče, když různými výmluvnými gesty oživuje i dočista vážné písně nebo když Petrovi za zády organizuje publikum do nečekaných reakcí.
Pařížský harmonikář…..ty naléhavé smyčce jako by dokreslovaly v písni odstíny, které mi tam nechyběly, dokud jsem je ovšem poprvé neuslyšela…. Krojovaní Grajcaři pak ještě dají svižnou lidovku a publikum bouří a nechce je pustit z pódia.
