Vyděšená ostravským nádražím (neosobním, velkým a nepřehledným jak letiště v Gatwicku) a sešeřelou Ostravou vůbec, po několika kupodivu správných údajích od různých skejtařů a dreďáků (bezdomovce v parku jsem vynechala, i když by jistě byli o místních poměrech informovaní), jsem přiklopýtala před klub Parník.

Byly tam asi 4 holky, na prosklených dveřích cedulka Zavřeno - zvuková zkouška a bylo vidět až na pódijko. Když dozkoušeli, začalo se normálně pouštět a k mému údivu se kluci vmísili mezi dav u baru, protože klubík byl takový větší obývák, zákulisí prakticky neexistovalo.

Pak začal koncert. Petr mluvil do mikrofonu už při příchodu na jeviště, o tom, jak je v Ostravě rád a tak. Strašně mě ta klubová atmosféra nadchla. To, čeho se Aneta děsí, Petr si vychutnával. První diváci byli metr před ním, i přes ztlumená světla na všechny viděl a komunikoval s hloučkem tančícím vzadu u baru. Mě, která nebyla v Brně, mile překvapil Den přeslavný a Čaroděj a nově přidané Mosty. Petr hrál dvě hodiny, půl hodiny zabraly přídavky, vyvolaný byl dvakrát. Ano, při představování nastalo několik milých momentů, například Borek vystřihl famózní sólo na věšák. :-)

Bylo skvělé sledovat publikum všeho věku, klub Parník (prý nejprestižnější v Ostravě) má mít 80 míst a bylo tam asi 150 lidí. Aplaus byl nefalšovaný a kluci si nejdřív posedali na zem mezi stolky, protože zákulisí prostě nebylo, poté si stoupli vedle pódia a pak byl poslední nástup na pódijko. Petr ke klukům syknul: ,,Klíč.“ Uvedl ho, že tato píseň prochází jeho životem a jak spojila spoustu lidí z různých míst, různého věku a povolání, tak by přál, aby spojila lidi tam třeba jen pro tu chvíli. Nebo tak nějak to bylo….