V pátek 21.3. jsem se konečně i já přiřadila k těm šťastlivcům, kteří viděli Hamleta více, než jednou. Sice se nám na dálnici po čtvrteční hromadné megahavárii moc nechtělo...ale do Prahy nás táhly i pracovní záležitosti.
Bylo příjemné přijít do divadélka Kalich znovu, když člověk už věděl, co ho čeká, a přesto byl zvědavý, jestli něco bude jinak. Tentokrát jsme měli místo na balkonku těsně u pódia, takže úplně jiný úhel pohledu a musím říct, že velmi zvláštní. Některé věci byly strašně blízko. Z mrtvého krále projíždějícího jen kousek od nás šel opravdu strach a Hamlet, který několikrát tvrdě narazil na schodky, vedoucí k nám, mě lekal...zato jsem mohla vidět všechny jemné záchvěvy v jeho tváři. Chvílemi jsem nahlížela skoro do zákulisí...ale co mě naprosto nadchlo, bylo to, že i když herci stáli většině očí skryti za stěnou, teprve připraveni na svůj výstup nebo už po něm, pořád hráli...
Ano, bylo to zákonitě jiné, než premiéra. Petr hrál s větší lehkostí, jistotou a některé scény propracoval tak realisticky, že se mi tajil dech. Třeba tu, když zabije Polonia, ještě neví, kdo je za závěsem, ale zhroutí se na zem u stěny, zasténá, dívá se s hrůzou na dýku, pak ji odvrhne a děsí se svého činu, jako člověk, který poprvé někoho zabil...přesně tak, jak by to ve skutečnosti mělo být u někoho, kdo nemorduje lidi každý den. Dokonce se mu neskutečně věrohodně roztřesou ruce. A takových okamžiků tam byla spousta...zase mě to pohltilo... Ač jsem nevěřila, že to jde, bylo to ještě lepší, než minule.
Nevyužít toho, že jsem v Praze celý víkend, by mi připadalo bláhové. Na nedělním odpoledním představení, které já nemohla stihnout, byli lidé, se kterými jsem se chtěla vidět, dorazila jsem do Kalicha čtvrt hodiny před koncem a nechala se vpustit v domnění, že počkám u baru, vyslechnu tóny linoucí se ze sálu a pak v davu valícím se ze dveří objevím příslušné osoby. Dobré duše mě ale přesvědčily, že mě na tu chvilku pustí dovnitř, protože na kraji jsou volná sedadla. Vešla jsem do děje právě před soubojem. Já viděla Petra umírat dvakrát v jednom dni a to byla síla! Zvláště proto, že i tuhle scénu realisticky propracovává takřka den ode dne k dokonalosti. A co jsem opravdu ráda viděla, byla závěrečná standing ovation!!! Autobus z Újezda nezklamal, zvedl celý sál a dojal Petra i ostatní. Další zážitek pro mě bylo zjištění, že po odpoledních představeních existuje autogramiáda. U dlouhého stolu před pódiem se podepisovala většina hlavních představitelů. A tak jsem konečně mohla říct Jankovi Ledeckému, jak se mi jeho hudba líbí dlouhá léta a ta v Hamletovi obzvláště.
Večer jsem už přišla jako regulérní divák. Hra byla neméně dojemná a dokonalá...odlišná jen několika kanadskými žertíky, které si herci na derniérách provádějí. Po tragickém Hamletově konci, kdy emoce dosahují vrcholu a i nejednomu chlapovi se zaleskne v očích, naštěstí přichází vesele pojatá závěrečná píseň. Je to hodně dobrý scénáristický tah, protože výkony herců jsou tak přesvědčivé, že kdybych neviděla všechny včetně Hamleta opět živé, zdravé a veselé, odcházela bych z divadla v depresivní náladě a možná bych ani nenakupovala lístky na květen. :-) . Nějak mi prostě nejde smiřovat se se špatnými konci. Ale beru to jako daň za hluboké zážitky, které nám Shakespeare připraví, když nás provede téměř všemi lidskými emocemi v jednom jediném příběhu a tím se nám vryje navždy do paměti. Největší hrdinové jeho her umírají pro jeho nesmrtelnost.