Břeclav 20.10.2007
Rock on Ice

Po měsíčním půstu jsem se koncert dost těšila, ale... Byla jsem už na mnoha festivalech či koncertech s účastí více skupin, ale žádný na mě nezapůsobil takhle. Hned při vstupu na zimní stadion se ve mně usídlil jakýsi intenzívní pocit nervozity a disharmonie, který přetrval po celou dobu a nezbavila jsem se ho ani při Petrově vystoupení. A to je to, co nejvíc nechápu. Snad za to může ten obrovský prostor, který Petr přirovnal ke Sloupsko-šošůvským jeskyním (alespoň co se akustiky týče). Snad nepříjemní pořadatelé u vstupu, kteří šacovali a zabavovali petky s pitím. Ale nejspíš to způsobil ten několikatisícový různorodý dav, který byl strašně cizí, nevstřícný, mnohdy jasně diferencovaný podle toho, kdo na koho přišel .

Vedle nás řádily opilé ženské, třískaly hrkacími mlýnky z Tunisu a neustále při všech skupinách vřeštěly ,,Wohnooooout!“ a druhá skupina je přeřvávala: ,,Bajeeeer!“ ,,Wohnout!“ ,,Bajéééér!“ Později začaly utiskovat i fyzicky. Ačkoliv jsme nastoupili do lajny poměrně brzy, už před námi byly dvě řady a přede mnou vysoký starší pán, který evidentně přišel jen ohlídat dceru (nebo vnučku?) a nad běžnými koncertními projevy kroutil hlavou, a vysoká paní. Takže jsem porůznu vykukovala mezi nimi, abych vůbec něco viděla a vyfotila, což mi k dobré náladě zrovna nepřidalo.

Prvním překvapením byl Petr Kolář coby spolumoderátor a pak nastoupila Ewa Farná s kapelou. Jedna její písnička mě opravdu zaujala. Byla pomalá, melodická a zpívala tam něco jako ,,toužím po růžích, vodu v pouštích hledám..“

Začaly se bleskurychle měnit nástroje a aparatury a my už na rozdíl od ostatních věděli, kdo bude následovat. Petr, po dovolené ostříhaný a opálený, zářící úsměvy a energií…ale – já vím, jsem divná a nevím proč. Zpívala jsem jen některé písničky, netančila skoro vůbec (ono totiž nebylo místo) a skoro zapomínala tleskat. Nebylo to v tom, že by kluci byli špatní, ale právě v těch všech okolních vlivech. Nemohla jsem se zaboha soustředit. ,,Vohnoooout!“ ,,Bajééééér!“ ,,Vohnoooout!“ ,,Bajéééér!“ Když při Nad horú i při Harmonikáři vydávala ta osoba podivné skřeky, že se i kluci koukali překvapeně, měla jsem opravdu velikou chuť jí dát po čuni. A to ne že bych pěnila vzteky. Prostě jen tak klidně se otočit a s úsměvem jí plesknout. No nic, udržela jsem se až do konce vystoupení PBB.

Dav mě vcucnul a ztratila jsem ostatní. Bylo to tam opravdu strašně neosobní. Třeba dav v Třinci byl daleko větší a přesto z něj sálala hravost, pohoda a vstřícnost. Tady ne. Vůbec jsem nedostala chuť s těmi lidmi společně blbnout, tančit a bavit se.

Když jsme se šťastně našli, hrál David Koller. Člověk by si s ním i zazpíval známé fláky od Lucie, nebýt totálně přeřvaného zvuku, takže se všechno slévalo v nepříjemný rachot, při kterém se třásla bránice i mantinely. Podobné to bylo i u Support Lesbiens.

Z kluků jsme potkali jen Káju a to za burácení hudby, takže jsme si mohli tak akorát nasimulovat pantomimický rozhovor a zase se rozešli. No a následovalo – co myslíte? ,,Wohnooooout!!!!!“ Na tyhle chlapce se zajímavým a nezaměnitelným stylem hudby jsem byla naživo docela zvědavá, ovšem…. kdyby zvuk nebyl opět přeřvaný. Nedokoukali jsme a vypadli. A shodli se víceméně na stejném dojmu z téhle akce.

Jo, už radši končím, protože dneska ze mě nic veselého a optimistického nevypadne. Klubíky a malé sálky, prosííííííím!

P.S.: Apropos, ví někdo, kdo to je ten Bajer?

zpět na přehled 2007