Myslela jsem si, že představení pro mě bude postupem času trochu ztrácet svou emocionální sílu a že budu spíš objektivně sledovat drobné odchylky. To jsem si ale jen myslela, předtím, než jsem usedla do první řady. Z té blízkosti je to prostě masakr !!!! Spousta detailů, zcela nesdělitelných, ale zřejmých, když člověk Hamleta vidí opakovaně. Choreografie a výrazové prostředky všech se vyvíjí a samozřejmě k lepšímu.
Netušila jsem, o kolik víc toho je, co člověk vidí a postřehne! Zafašovaná ruka Laertese, to, že Petr při prudkém pádu zastavil obličejem jen 3 cm od podlahy a vůbec každý jeho náraz o
podlahu jsem prožívala s ním (musí být samá modřina), drobné kapičky potu nad jeho rtem… když začaly lítat jiskry od mečů, kterými mávali nad našimi hlavami, občas jsem se přistihla,
že uhýbám v hrůze, že ten meč zasáhne i mne..ale hlavně - jeho zoufalství i vztek na vás lítá stejně, jako energie na koncertě (když si s Danem s kytarami stoupnou na kraj pódia)….stejně jako piluje
celou závěrečnou scénu, kdy se občas chytne za zraněnou ruku s bolestným výrazem...a hlavně jeho ztvárnění Hamleta vyčerpaného soubojem a tím, jak ho přemáhá jed....to je stále dokonalejší.
Jsou to právě ty věci které vybičují emoce ještě výš, ač se po předchozích vypjatých scénách zdá, že už to ani nejde...já
jen tajila dech a chvílemi měla slzy v očích, bylo to prostě….jiné!
Zbytečná jsou další slova...
